Jo tak ono je to všechno o lidech?

Že každý věk je ten nejlepší čas života, se můžete přesvědčit během několika minut, kdybyste se bavili s naší vyučující – doktorkou Pavlou Kotyzovou (Koty). V 67 letech stále učí na univerzitě, studuje, hraje v divadle, píše hry, maluje, vystavuje, zpívá, chodí na výlety, hraje si s vnoučaty, užívá si společný čas s manželem a ještě občas radí firmám v oblasti komunikace či marketingu. Její životní energii by ji mohl závidět kdejaký student.

Na Ústavu marketingových komunikací působíte už od založení. Jak moc se to tu za tu dobu změnilo?

Změnilo se opravdu hodně. Prostory, atmosféra, studenti, pedagogové. Ze začátku jsme hledali cestu, jak tento obor vlastně učit. Vycházeli jsme ze vzdělání, které jsme absolvovali na pomezí revoluce, ale až u prvních studentů jsme dostali nějakou konkrétnější představu. Dnes jsme se dostali do situace, kdy je škola mnohem více otevřená, svobodnější, nabízí větší prostor pro kreativitu… Sama bych tu teď chtěla studovat. (smích)

Za dobu Vašeho působeni na Ústavu MK jste učila předměty Spotřebitelské chování, Podpora prodeje, Osobní prodej, Komunikační dovednosti, Prezentační dovednosti a Týmová práce. Jak jste se k tomuto směru dostala a kde jste nasbírala všechny ty zkušenosti?

Ta cesta byla velice klikatá, ale klikatá vzhůru. Po gymnáziu jsem studovala propagační obor – aranžérský, čemuž jsem se potom dlouhá léta věnovala. Později jsem začala studovat teorii, nejbližší mi vždy byly obory Public relations a Korporátní identita. Zároveň jsem to vše dělala v praxi. Potom jsem se dostala do jednoho britského projektu – Trénink trenérů managementu, tam jsem se naučila učit. Ale když to vezmeme kolem a kolem, tak stále studuji. Poslední svoje vzdělávání jsem ukončila asi před měsícem a to předchozí někdy v červnu.

A prozradíte nám, o co šlo?

To předposlední studium byl obor Dramaterapie, což je obor, kde se člověk učí komunikovat s druhými prostřednictvím divadla, tance, hudby a pohybu vůbec. A to poslední bylo o osobní image, vnitřních stavech člověka, porozumění a dalších věcech.

Vaše celoživotní vzdělávání se tedy vždy točí kolem komunikace. Co je podle Vás v mezilidské komunikaci nejdůležitější?

Naslouchat a přizpůsobovat se komunikačnímu stylu toho druhého. Někdo sdělení potřebuje rychle a přímo, někdo se chce u toho sdělení bavit, někdo potřebuje fakta a někdo potřebuje cítit, že k němu máme dobrý vztah. Když tohle rozpoznáme, tak nám druhý bude naslouchat a nebude docházet k nedorozumění.

A jaké jsou největší chyby v komunikaci?

Když si takzvaně každý mele to svoje a nikdo nikoho neposlouchá. Správně by to mělo vypadat, že vyslechneme toho druhého, on tím zmírní svoji případnou nelibost a potom je ochotnější lépe naslouchat, když mluvíme my.

20160514_192719

Vaše poslední studium bylo o osobní image. Co je zde nejdůležitější?

Musíme přemýšlet, čeho chceme v životě dosáhnout, jak chceme, aby nás lidé vnímali. Musí se to promítat v naší komunikaci, vzhledu, osobní kultuře a pracovním výkonu zároveň. Musí to ale vycházet zevnitř. Nemůže přijít nějaký odborník, který nás hodí do určité šablony. To je falešné a určitě to nedoporučuji.

Kdo by se měl osobní image hlavně zabývat?

Každý z nás má svoji osobní image a každý by na ní měl pracovat. Extra důležité je to u lidí, kteří míří vysoko, kde je konkurenční prostředí. Tam se musí opravdu odlišit od ostatních, aby vynikli.

Takže u manažerů, leaderů… Jakými vlastnostmi musí člověk oplývat, aby mohl být leaderem?

Musí být trochu manažer a trochu leader. Řídit systémy jako manažer a vést lidi jako leader. Leader neříká: „Udělejte tohle a tohle“, ale ptá se: „Jak bychom to mohli udělat?“ Dává větší prostor lidem. Musí to být člověk, který je sám se sebou srovnaný. Musí lidem naslouchat. Musí mít ale zásadovost, aby mohl řešit i nepopulární věci. Musí chápat souvislosti.

Jak by měl leader nejlépe motivovat zaměstnance?

Zajímat se o to, co dělají. Zajímat se o výsledky jejich práce. Zadání by mělo vycházet ze vzájemné diskuze, aby lidé byli do své práce zainteresovaní citově. Říct: „Pojďte, máme tady ten a ten úkol – jak bychom to mohli vyřešit?“ V ten moment považují lidé tu práci za svou. A při zadání úkolu se ptát, co ode mě, jako od manažera, potřebují ke kvalitnímu plnění zadání. Musí vědět, co mají dělat, co je tím jejich správných výstupem. Do jisté míry znát i jejich soukromí. Vědět, jestli nemá nějaké potíže. Takže posilovat, motivovat, odměňovat vším možným – financemi až v poslední řadě, na to si lidé velmi rychle zvyknou.

A co je Vaše největší životní motivace.

Pořád se o něco zajímám, učím se a jsem s mladými lidmi. Je důležité se nezastavovat a mít touhu si hrát. Já často říkám: „Nemám čas, protože si musím hrát.“ Někteří lidé to říkají opačně. K tomu, abych si mohla hrát, potřebuji ve svém životě hodně svobody. Tu bytostně potřebuji ke všemu, co dělám.

tančím

Celý život jste pracovala jako konzultantka v oblasti manažerských dovedností. Co vás na tom nejvíce bavilo?

Ta různorodost. Já jsem jako malá chtěla být herečkou, spisovatelkou nebo učitelkou. A když se na ten svůj život podívám, tak se mi to tam nějakým způsobem všechno stále obrací.

Takže jak se vlastně jmenuje vaše profese?

Já vždy říkám, že jsem milovník života a umění. Protože můj život hodně doprovází divadlo, zpěv a tanec. To mě dělá šťastnou. Už zhruba 23 let jsem členkou spolku Valašský názor, kde malujeme, vystavujeme, zpíváme, hrajeme, chodíme na výlety… Sama jsem napsala už zhruba 12 her a každý rok máme představení. Jedná se většinou o seniory, z čehož mám obrovskou radost. Když vidím, že se baví, zapojují, připravují tajně kostýmy a nebrečí doma nebo nestojí u Kauflandu.

Vy ve Vašich hrách hrajete také?

Ano, hry mají vždy valašskou tématiku a já každý rok hraji Valašské slunce. Mým úkolem je posunout hru dál, když lidé nevědí, co se má dělat.

Kdy a kde se cítíte nejšťastnější?

Kdy a kde? Já tak nějak pořád. Samozřejmě jsou i těžší dny. Taky jsem to vždycky neměla lehké se zdravím. Třikrát jsem prodělala poměrně vážnou nemoc, kdy šlo o život. A možná právě proto mám takový přístup ke všemu. Všeho si vážím, dokážu odhazovat nepodstatné věci a z těch ostatních se umím radovat.

Kdyby se teď někdo rozhodl, že chce změnit své komunikační dovednosti, své vztahy, tak jaký je ten první krok?

Když by člověk šel na kurz, ale sám se opravdu nechtěl změnit, tak si z něj stejně nic neodnese. Člověk musí mít vlastní vůli chtít s tím něco udělat. A pokud se pro to rozhodne, pak je dobré si udělat analýzu toho, co dělá špatně. Ptát se ostatních, proč mu nerozumějí, jak jinak by měl komunikovat, aby mu druzí lépe porozuměli. A až potom hledat cesty, jak své komunikační dovednosti zlepšovat.

Rada tedy zní: Komunikujte, naslouchejte, zajímejte se, chvalte, hrajte si, radujte se a nikdy se nezastavujte.

A pokud ve svém okolí máte starší lidi, kteří už svoji životní vitalitu ztratili, tak jim řekněte o Koty. Inspirujte je, pomozte jim najít nějaké nové rozptýlení, novou zálibu, něco, pro co se mohou nadchnout a co jim zase vrátí životní energii.

 

Nikola Prášilová


Sledujte nás
# # #
Naši partneři
# # # # # # #