Nadšení je základ

Rony Plesl je český sklář, sochař, pedagog. Tvoří ojedinělé, nepřehlédnutelné věci, o čemž se zrovna můžete přesvědčit na Pražském hradě, kde vystavuje své životní dílo. I když jeho umění dobylo svět, působí velice skromně, pokorně a nohama na zemi.

Jak Rony přemýšlí o životě? Co se za dobu své kariéry naučil a co pro něho znamená úspěch?

Jak vnímáte design?

Design je jako hezká holka. Musí se líbit a je skvělý, když jsou z něj všichni unešený, ale je to trochu potvora. Já mám raději, když žena není taková prvoplánová krasavice, ale je v ní něco víc. Když je inteligentní, složitá… Což se v designu moc nenosí. Design je jednoznačný, přímočarý, má se líbit. A to mě někdy trochu štve.

Co je pro úspěch designéra nejdůležitější?

Design je hlavně o komunikaci. Já jsem předělaný introvert, vždy jsem se bál komunikovat. Ale design mě naučil, že se musím umět prodat. Umět s klienty najít společnou řeč. Design je extrovertní záležitost.

Jak takovou introverzi porazit?

Vše vychází z nadšení. Žádný kurz ani školení nepomůže.

Už 7 let působíte jako profesor na pražské UMPRUM. Jaké to tam je?

Je to neuvěřitelná energie obrovsky silných osobností, které potkáváte každý den a musíte mít hodně silné ego a hodně vyhraněné názory, abyste jim dokázali stačit. Jsem hrdý, že mohu být na škole s takovými osobnostmi, jako je třeba Maxim Velčovský, Liběna Rochová a další. Je tam skvělá a motivující atmosféra.

Jaký je nejdůležitější úkol univerzitních profesorů?

Vyvolat ve studentech radost z toho, co dělají a zároveň touhu, aby v tom chtěli být co nejlepší. Je to hodně o vlastní emoci. Profesor musí být velice pozitivní, aby si studenti uvědomili, že život není jen o kariéře, o dosahování cílů. Musíte jim ukázat, že toho cíle dosáhnou, když budou mít prostě jen radost a nadšení z toho, co dělají. Takhle z nich vyrostou velké osobnosti.

Podle čeho vybíráte studenty u přijímacích zkoušek? Hraje tam největší roli právě to nadšení?

Máte pravdu. Velkou roli tam hraje osobní rozhovor. Kreslit se naučí každý talentovaný člověk. Uchazeči musí být zajímaví ještě něčím jiným, vybočovat. Je to o té osobnostní kvalitě, která se čím dál hůř hledá. Nejdůležitější je, jak na nás uchazeč působí jako osobnost.

Jak by se současní studenti měli stavět ke studiu?

Měli by se srovnávat s celým světem. Pokud máte být profesionál, tak se musíte srovnávat s tím nejlepším co na světě je. Studenti by se neměli bát, nezůstávat na polovině cesty. A i když nakonec budou nejlepší třeba jen ve Zlíně, tak to vůbec není špatný. Důležité je, aby se neustále zlepšovali a nikdy nepřestali věřit, že mohou být nejlepší na světě.

Jste si vědom nějaké své životní chyby, které by se současní studenti mohli vyvarovat?

Nevím, jestli je to úplně chyba, ale já jsem si nikdy moc nevěřil. Vždy jsem o sobě pochyboval. A pochyboval jsem až moc. Hodně mě to brzdilo. Dělal jsem věci polovičatě, podle toho, co mi kdo řekl. Měl jsem jít daleko víc vlastní cestou.

Dnes studenti mají mnohem větší sebevědomí. Jdou za svými cíli. Když je někdo kritizuje, tak prostě bouchnou dveřmi a jdou jinam. Já jsem těmi dveřmi měl taky bouchnout častěji, ale já to prostě neuměl.

Zároveň ale musí mít stejnou míru pokory i pýchy. Když se podíváte na lidi, kterých si vážíme, tak to jsou vstřícní lidé, s kterými se dá normálně bavit, ale zároveň jsou jednoznační. Těch lidí není moc, ale když na ně narazíte, tak se jich držte.

Který člověk Vám nejvíce ovlivnil život?

To vím naprosto přesně. Pan ředitel Pavel Ježek, což byl ředitel sklářské školy v Železném Brodě. Byl to strašně lidský člověk, skvělý umělec. Měl úžasnou vlastnost, všímat si každého smutného člověka, každého, komu něco chybělo. Mě nejvíce ovlivnil větou: „Když budeš dělat sklo, dej si pozor, aby po tobě nezůstaly jenom střepy.“

Prošel jste si v životě nějakým opravdu těžkým obdobím?

Několikrát v životě jsem podlehl určitým lidem, kteří mě zavedli někam, kam jsem nechtěl a měl jsem z toho velké trauma. Hodně mě to ničilo. Dnes už tyto lidi dokážu rozlišit, už jsem v tomhle dozrál. Doufám.

Co pro Vás znamená domov?

Čím dám víc. Teď mám doma čerstvé dvojčata a nikdy mě tak nenabíjelo být doma s dětmi, jako teď. Čím dál víc si tu rodinu chráním. Čím dál víc jsem rád se všemi svými dcerami. Dřív jsem unikal, byl jsem protivný. Teď už nejsem.

Co je nejdůležitější pro lidské štěstí?

Mít stejnou radost z úspěchů lidí ve svém okolí, jako z těch svých. Spousta lidí se zbytečně zaobírá širokým okolím. Mně hrozně v posledních letech pomohlo mít radost z toho nejužšího okruhu přátel, rodiny. To opravdu velmi nabíjí. Když jsem měl několikrát špatný den a někomu jsem pomohl, tak mi to vždy hrozně pomohlo.

Kdyby Vám teď někdo řekl, že musíte skončit s designem, s uměním, čím byste se živil?

Určitě bych dělal nějakou fyzickou práci. Asi by mi to už dnes ani tolik nevadilo. Kdybych to měl za něco vyměnit, tak určitě za nějaký protipól.

Máte nějaký životní cíl?

To mám. Chtěl bych často sedět v hezké kavárně, popíjet dobrou kávu, dobré víno, jíst dobré jídlo ve společnosti fajn lidí a být spokojený. Sedět v kavárně a nikam nespěchat.

Účelem těchto rozhovorů je předávat myšlenky inspirativních lidí. Pokud tento rozhovor alespoň jednomu člověku dodal odvahu, ukázal, jak je důležité jít svou vlastní cestou a nenechat se odradit okolím, jak je důležité si věřit, ale zároveň neztrácet pokoru, jak zásadní je úspěch našich nejbližších pro naše vlastní štěstí, tak tento rozhovor svůj účel splnil.

Nikola Prášilová