Co dáš, to dostaneš

Evča Gartnerová – asi nejenergičtější člověk, jakého znám. Zapojuje se do nespočet zlínských kulturních aktivit, v rámci doktorského studia na Fakultě multimediálních komunikací vede projekt Voda pro všechny, pracuje v Technologickém inovačním centru, založila zde neziskovou organizaci DICE a je členkou Zlínského kreativního klastru. Je velmi inspirativní a na život ve Zlíně nedá dopustit. 

Co pro tebe znamená Zlín?

Zlín je pro mě doma. Město i fakulta mi dali hrozně moc příležitostí a já bych jim to teď chtěla vrátit.

Jak?

Ideálně bych zde chtěla vybudovat kulturní centrum, které by sloužilo pro střetávání lidí, pořádání alternativních eventů, koncertů, místo pro prezentaci, vyžití, propojování kreativců z různých oborů.

Co nejcennějšího ti Zlín nabízí?

Životní úroveň.  Není tu takový spěch, je malý, rodinný, navazování kontaktů je zde mnohem snazší, všude dokola jsou lesy, příroda, žije se mi tu opravdu skvěle. Mnoho lidí se stěhuje do Prahy, já si myslím, že zůstanu věrná Zlínu. Mám tu skvělou práci, boží školu, skvělý lidi a vlastně všechno, co k spokojenému životu potřebuji. Za kým by ti moji upracovaní Pražáci pak jezdili do Zlína nabírat energie a užívat volný časy? A že jich jezdí, a docela často.

Existuje něco, co ti zde přece jen chybí?

Třeba nabídka alternativní kultury je mnohem bohatší v Praze, ale to je věc, na kterou si mohu vždy dojet. To nejdůležitější pro život mám zde. Bezpečí, volný čas, vztahy. A moje opravdický doma, jako rodinu, mám za humny. Co víc chceš.

Jak už jsem zmiňovala v úvodu, podílíš se na mnoha aktivitách. Jaká z nich tě baví nejvíc?

Nejlíp se cítím asi ve škole. Komunikovat se studenty, s pedagogy, dívat se, co jim chybí a snažit se to skloubit. Mít možnost jezdit na studijní a pracovní stáže a hlavně jsem teď strašně ráda, že můžu na základě Vody pro všechny pořádně poznávat (po 6 letech na škole), co a jak vlastně vzniká na jednotlivých ateliérech, to mě hrozně baví a inspiruje. Příští rok bych taky ráda otevřela dva céčkový předměty. Jeden z nich pro erasmáky, kde by se bavili o všedních tématech, kulturních rozdílech. Ten druhý by byl pro tuzemáky, s cílem navzájem trochu víc poznat meziateliérovou práci. Ale o tom víc, jestli mi to schválí, v anotacích předmětu. :)

16683068_10208733184150366_334212251_n

Jsi cestovatel tělem i duší. Co nejcennějšího ti cestování přináší?

Inspiraci. Inspiraci pro pracovní i osobní život. Je to pro mě také nejlepší forma učení. Během cestování se člověk naučí velmi rychle reagovat, řešit nejrůznější problémy, postarat se nejen o sebe, ale i o skupinu. To se potom projeví i do profesního života.

Jaká tvá cesta tě nejvíce ovlivnila?

Studijní pobyt v Thajsku, sousední Laos a Kambodža. Bangkok je multikulturní, uspěchaný, a tak hrozně jiný, že jsem si uvědomila, jak strašně miluji naše malé Česko. V Laosu jsem na ulici viděla umírat člověka, kterému se ani nikdo nesnažil pomoct, protože široko daleko stejně nebyly žádné nemocnice. Kambodža je asi nejchudší zemí, kterou jsem kdy navštívila. Nikdy nezapomenu, když jsme seděli na břehu řeky, jedli velmi levně nakoupený ovoce a kouřili zlatý Marlbora. Najednou, v tom našem ideálu, přiběhly malé děti s železnými bodáky v ruce, zabíjely ptáky poletující kolem řeky, které si pak pekly a jedly je. Ten moment byl dost catchy a myslím, že i dost posunovej. V tu chvíli mi došlo, jak se tady doma vlastně máme. V jakým přepychu si žijeme a na co si vlastně úplně zbytečně stěžujeme. Došlo mi, že bychom si toho všeho měli mnohem víc vážit, užívat si toho krásnýho života, radovat se z maličkostí.

Vybrala by sis tuto oblast pro studijní pobyt znovu?

Rozhodně. Změnilo mi to pohled na život a začala jsem si všeho mnohem víc vážit.

Na které z cest se ti líbilo nejvíc?

Mám takovou top trojku. Itálie, na které miluji její styl života. Pohodička, Tranquillo, siesta, dobré jídlo a hlavně vztahy. Ohromné zážitky mám také z Gruzie. Jejich krajina, pohostinnost a přístup k cizincům je něco neskutečného. Třetí největší srdcovka je Banát v Rumunsku, kde se nachází české vesnice, nádherné Karpaty, pořádá se tam skvělý alternativní festival a celkově celé to místo má neskutečnou atmosféru.

hdhdhhd copy

Kdy a kde se cítíš nejšťastnější?

Pro mě spíš kdy a kde platí s kým. Vše je o lidech. Rodina a přátele jsou pro mě vším a s nimi jsem nejšťastnější. Velmi šťastná jsem také u jídla. (Smích)

Co nejspontánnějšího jsi v životě udělala?

Asi stopování o půl šesté ráno ve večerních šatech, po Galavečeru Filmového festivalu. S kamarádem jsme si říkali, že se nám ještě nechce domů, tak jsme stopovali do Přerova. Z Přerova jsme vlakem jeli do Brna, kde jsme se na dvě hodiny vyspali v parku. Potom jsme šli ke kamarádovi na snídani a vyjeli směr Zlín. Během cesty jsme si všimli, že jsme na Pálavě, vystoupili jsme a přes pole jsme šli dva kilometry k Mušovské přehradě. Stále v těch večerních šatech. Zrovna byly dny otevřených sklepů, tak jsme popíjeli víno, slunili se v parku a večer jeli zpět do Zlína. Bylo to skvělý, strašně ráda na to vzpomínám.

Co si myslíš, že na tobě mají lidé nejraději?

Asi nějakou tu životní energii, pozitivní přístup k životu.

Je vůbec něco, co tě dokáže fakt naštvat?

Ano. Neupřímnost, zbytečnosti, negativismus a dlouhé čekání na jídlo!

Dokázala bys popsat životní styl, kterým bys rozhodně nechtěla žít?

To teda dokázala. Chodit jen z práce domů, z domu do práce, honit se za kariérou, nemít čas na lidi, kamarády, rodinu, kulturní vyžití, procházku. V myšlenkách být pořád upjatá na práci.

Máš nějaké životní motto, které tě vystihuje?

Nevím, jestli vystihuje, ale životním mottem by asi bylo – Whatever you put out there comes back to you. Co mě ale skvěle vystihuje, je fotka od Juliuse Filipa. Je rozlítaná, rozmazaná, velmi barevná, živá. Na tom jednom snímku zachytil celý můj život. Tímto mu vřele děkuji. 😀

16651840_10208733103908360_1070502319_n

Je něco, co bys na závěr chtěla říct?

Aby si lidé vážili života, uvědomovali si pozitiva a negativa se snažili potlačit, žili okamžikem a více se dělili o jídlo (se mnou třeba), podle nějakých výzkumů to prý lidi dělá šťastnými.

 

 

Nikola Prášilová