Nepromarnit ani vteřinu svého života

„Vždycky jsem chtěla věci měnit. Já nesnáším, když se vezu.“

V životě jsem potkala už velkou spoustu lidí, ale jen tak desítka z nich mi výrazným způsobem změnila život. Jejich osobnost ovlivnila moje myšlení, chování, životní směr a životní hodnoty. Mezi tuto desítku rozhodně patří Irena Ondrová.

Paní Ondrová v současnosti pracuje jako výkonná manažerka našeho Kreativního centra UPPER. Mnoho let pracovala ve školství, byla první senátorkou za Zlínsko, první ženou – primátorkou města Zlín, šestnáct let členkou Správní rady Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ČR, členka výkonného výboru UNICEF, dvě funkční období byla v českém výboru UNECSO a zapojovala se do nespočet dalších aktivit. I přes tuto úžasně bohatou kariéru je velmi pokorná, skromná a čestná.

Co na ní obdivuji úplně nejvíc, je ta neskutečná upřímnost. Vždy vám bez obalu řekne, co si o čem myslí, jde hned k věci a se vším je raz dva hotová. Nikoho by nepodrazila, nepovyšovala by se, nepotřebuje nikomu nic dokazovat, vždy se drží svých zásad a přesvědčení. I v šedesáti sedmi letech je nevídaně moderní a perfektně zapadá do místního mladého kolektivu.

Zlomek jejich zkušeností a pozoruhodných myšlenek jsem se snažila zachytit v tomto rozhovoru. Věřím, že vám přinejmenším ukáže, jaké velké štěstí máme, že žijeme v době, jaké žijeme.

Jak to všechno začalo? Do jaké míry Vás ovlivnili rodiče?

Myslím si, že ze všeho úplně nejdůležitější je, do jaké rodiny se člověk narodí. Role rodičů je naprosto nezastupitelná. A já jsem měla to štěstí, že jsem se narodila do rodiny, která nebyla úplně běžná. Maminka byla hudebnice, která hrála nejdříve v orchestru a potom u nás doma soukromě učila. Tatínek pocházel ze strašně chudé rodiny, byl nasazený do Německa na práci a vrátil se téměř jako invalida. Časem se jeho zdravotní stav zlepšil a on začal pracovat v propagaci. Moje rodina nikdy nebyla bohatá, neměli jsme auto, rodiče nikdy nebyli u moře, ale přesto jsme žili velmi bohatým životem. Vnitřní vazby naší rodiny byly neobyčejně silné, užívali jsme si maličkostí, chodili jsme do přírody, pod stan, skládali vlastní písničky, koncertovali v obývacím pokoji a ve skutečnosti jsme si žili velmi dobře.

V mládí mě velice ovlivnilo násilné vystěhování z mého rodného města Ervěnice, které se nacházelo těsně pod Krušnými horami. V šedesátých letech tam kvůli těžbě uhlí bylo vybagrováno asi šedesát obcí, tisíce lidí museli opustit svoje domovy a odstěhovat se do paneláků v jiných městech, které k tomu byly určeny. Přetrhání rodinných vztahů, přátelských, sousedských, ztráta historické kontinuity. To byl opravdu jeden ze zásadních zlomů mého života.

7

Základní škola, kde jsem nastoupila do 1. třídy            V této ulici jsme v Ervěnicích bydleli

Jakou roli u Vás sehrála slavná 60. léta?

Tak ty jsem si užila absolutně naplno. Tato léta byla celosvětově ve znamení svobody a změn téměř bez hranic. Hippies, big beat, rock ‚n‘ roll, móda, to na mě, na hodnou dceru z dobré rodiny, začalo útočit ze všech stran a já  se začala vymykat ze zažité rodinné disciplíny. Odmítla jsem jít na konzervatoř, a tak jsem šla na gymnázium. Začala jsem odmítat autority, zpívat a hrát ve školní big beatové kapele, jezdit na koncerty do pražské Lucerny, podílela jsem se na tvorbě školního časopisu, nosila jsem minisukně, vlasy ve střihu Twiggy, za bony od strejdy na čokoládu jsem si koupila krajkové punčocháče, které mi maminka hned druhý den s odkazem na Hitlerjugend rozstříhala, malovátka na řasy jsme si s kamarádkami vyráběly z krému od bot. Byla to doba, kdy byly módní ohrnuté rukávy na „šusťácích“ – tenkých kabátech, takže jsme chodili celí fialoví, ale byli jsme in! (smích)

Já jsem vždy byla revolucionář a nepoddajná osoba. A právě v 60. letech, kdy se alespoň trochu začal uvolňovat komunistický režim, jsem spolu s ostatními mladými lidmi velmi toužila cestovat po světě, leč realita byla tvrdá a já spadla pěkně tvrdě na ústa. Po maturitě jsem chtěla jít na Filozofickou fakultu – Dějiny umění a estetiku, no a tam mě nevzali kvůli posudku na tatínka. Takže jsem začala hledat alternativu, kde bych mohla uplatnit svoji milovanou výtvarnou a hudební výchovu. Začala jsem tedy studovat na tehdejším dvouletém nástavbovém studiu – Pedagogické škole v Litoměřicích. Paradoxem je, že právě tam proběhla další úžasná etapa mých studentských let.

Tam jsem také prožila rok 1968, který považuji za další z nejzásadnějších zlomů v mém životě. Po  období plném naděje, jsme dostali za uši všichni a na pěkně dlouhou dobu! Do smrti ale nezapomenu na výhru v hokeji Československa nad Rusy, kdy jsem stála na naprosto přeplněném Václavském náměstí. To bylo takové poslední vzepětí, vyjádření toho, co si lidé skutečně myslí. I když to bylo jen vítězství v hokeji, tak to bylo vítězství. To bylo něco úžasného.

 

5

maturitní fotografie                                                         pěvecké duo naší kapely

Po studiích jste začala pracovat v mateřské školce. Odpovídala tato práce vaší revoluční nátuře?

Tím, že jsem si pořád dělala tu svoji výtvarku a hudebku, tak ano. Já jsem se nikdy nespokojila s prací od – do. Vybrala jsem si talentované děti a s nimi jsem pracovala navíc. Zkoušela jsem mnoho nových metod, jezdila jsem na spousty kurzů a právě tohle mi to pomáhalo přežít, protože ve školství to tehdy vůbec nebylo jednoduché. Ale stejně jsem jako učitelka vydržela 24 let a mám na tohle období úžasné vzpomínky. Byla to neuvěřitelná a neopakovatelná sociální sonda do lidských životů, jakou nikde jinde nezískáte.

V roce 1974 jste se přestěhovala z Prahy do Zlína. Byl to pro Vás veliký rozdíl?

Obrovský. Když na mě ve školce ve Vizovicích spustili svojí specifickou moravštinou z kotárů cérky a ogaři, vůbec jsem nerozuměla některým výrazům. Ale úžasné na tom bylo, že jsem mohla poznat nové prostředí, nové lidi, nové zvyky a bylo to nesmírně obohacující.

Jak jste vnímala rok 1989?

Nikdy jsem neměla ráda komunisty. Celý život mě omezovali, a to hodně.  Takže když přišel listopad 1989, okamžitě jsem se zapojila do změn, které jsem očekávala. Chtěla jsem, aby lidé mohli začít žít svobodně, bez omezení, aby se otevřely hranice, abychom mohli číst to, co jsme chtěli, aby nám nikdo neříkal, co můžeme a nemůžeme zpívat, abychom si bez nějakých posudků na vlastní rodiče mohli vybrat studium. Říkala jsem si, že se to musí zlomit teď, nebo už nikdy.

Stála jste u zrodu Senátu. Jaké byly ty začátky a do jaké míry se lišily od současné situace?

V roce 1996 jsem kandidovala jako vůbec první kandidát za Zlín do Senátu a počítala jsem s tím, že jsem spíše jen do počtu. No ale nakonec jsem zvítězila a octla jsem se v instituci, o které vlastně nikdo nic nevěděl. Byla jsem u počátku něčeho nového, což je velmi vzácné a já si toho velice vážím.

Pamatuji si okamžik, kdy jsem přijela do Valdštejnského paláce, stála jsem před nádherným Rytířským sálem a jen jsem si říkala: „Co tady proboha dělám?“  Při pohledu na tolik autorit a známých osobností jsem opravdu zpanikařila, když v tom za mnou přišla malá šedivá paní a objala mě na přivítanou v novém prostředí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to paní Jaroslava Moserová, lékařka, která byla u Palacha, když umíral. Mimo jiné to byla skvělá spisovatelka, překladatelka, malířka později i diplomatka. Když jsem viděla, jak je většina lidí v Senátu civilních a vlídných , všechno napětí ze mě spadlo.

V Senátu jsem působila šest let a myslím si, že to bylo úplně nejlepší období mého života.  Nedávno jsem byla na oslavě výročí dvaceti let existence Senátu a všichni jsme vzpomínali právě na tuhle úžasnou dobu. U zrodu Senátu ČR stály skutečné autority, všichni se k sobě chovali s noblesou a vzájemnou úctou.  Bylo tam hodně lidí, které více než peníze zajímaly ideály a zájem o prokazatelné změny ve společnosti.  Stále nechápu, co si vůči sobě současní poslanci v Poslanecké sněmovně navzájem dovolují, jak sebe a svoji práci navzájem znevažují, jak špatným vzorem pro společnost jsou.

V roce 2006 jste se dokonce stala primátorkou Zlína. Na co jste za tu dobu nejvíce pyšná?

Ve své kompetenci jsem si ponechala kulturu a myslím si, že jsem zrealizovala projekty, které by dnes zřejmě realizovat už nešly. Díky mé tvrdohlavosti byl postaven sál na Čepkově, zrekonstruovala se přísně památkově chráněná Malá scéna, z nevyužitých prostor v Kolektivním domě se vyloupla Alternativa, založila jsem linku SOS pro děti a mládež, která už 20 let zachraňuje životy a pomáhá lidem v nejtěžších chvílích. Asi největším dílem bylo Kongresové centrum, které někteří lidé kritizovali a stále ještě kritizují. Já jsem ale bytostně přesvědčená, že rozhodnutí tehdejšího zastupitelstva stavět KC bylo dobré. Na realizaci Kongresového centra jsem doslova nechala sedm let svého života a zpolitizování a zneužití této stavby bylo i důvodem, proč jsem skončila v politickém angažmá.

1

Při zasedání Správní rady Nadace T. Bati v Baťově vile

Jak to tehdy s tím Kongresovým centrem vlastně bylo?

Rozhodnutí o stavbě padlo už za předchozího primátora, takže jsem tu myšlenku převzala, a jak jsem byla zvyklá, dotáhla do konce a to včetně zajištění finančních zdrojů.  Šest let bylo ticho, celý projekt prošel schvalovacím procesem v nejrůznějších komisích, v zastupitelstvu, atd. A rok před jeho dokončením začaly útoky různého typu. Že je stavba příliš nákladná, zbytečná, proč to navrhla architektka Jiřičná, proč je to v centru města, že bude narušená doprava, proč je stavba oválná… Přitom celou dobu byla veřejnost průběžně informována o vývoji a k dispozici byl vystavený i model.

Ti, co to tenkrát zcela účelově kritizovali, zřejmě nedohlédli skutečného významu. Prvním cílem bylo, aby se uvolnil objekt Památníku T. Bati, kde sídlila FBM  a Krajská galerie, pro budoucí rekonstrukci. Tento objekt byl z různých důvodů naprosto nevhodný pro působení jak filharmonie, tak i galerie.  Lidé seděli během představení za sloupy, o přestávkách stáli venku, protože se nevešli do foyer.  Zásadním cílem tedy bylo tehdejší Dům umění očistit do původní podoby, kterou navrhl F.L.Gahura.

Nejvíce se mě tehdy dotýkaly útoky směrem k architektce Jiřičné. Poznala jsem ji jako neuvěřitelně skromného, pracovitého, pokorného člověka.  Pravidelně jezdila z různých konců světa na kontrolní dny, lezla po střeše v teniskách, pomalu zapomínala jíst a pít, dávala důraz na špičkovou kvalitu, se všemi komunikovala. Bylo mi opravdu zle z toho, jaké urážlivé maily jí chodily ze Zlína do Londýna.  V té době jsem byla vystavena i já veskrze osobním útokům typu, že mám vystudovaná práva v Plzni za dva měsíce, že vlastním několik vil, že vlastním pozemky v továrním areálu apod. Říkala jsem si, že mě přece lidé znají tolik let, že snad něčemu takovému nemohou věřit – a navíc se určité věci dají snadno ověřit na oficiálních místech.  To jsem se ale pořádně spletla – opak byl pravdou! Tyto neférové ataky tehdy můj manžel odnesl infarktem.  A právě tehdy jsem se rozhodla, že pro Zlín už nebudu nikdy nic víc dál dělat. I když jsem byla znovu zvolená do zastupitelstva, tak jsem se ze dne na den rozhodla, že končím. Nakonec ale každá dobrá i negativní zkušenost se stejně zúročí.  A právě v takových zátěžových a lidsky obtížných situacích třeba poznáte, kdo jsou opravdoví přátelé.

Dnes mi každopádně dělá radost, když vidím, jak jsou v Kongresovém centru vyprodané koncerty, někdy i včetně přístavků, protože místa nestačí, že doprava kolem něho funguje bez jakéhokoliv problému. Dělá mi radost, jak všechny ty věci, na kterých jsem se podílela, dobře fungují. Myslím si, že veřejné mínění se ve vztahu ke Kongresovému centru velmi změnilo.

Co byste dnes v rámci této kauzy udělala jinak?

Určitě bych více útočila, byla bych tvrdší a nenechala si to líbit.

Jakou nejcennější dovednost jste si za dobu své kariéry odnesla?

Umění jednat s lidmi, nadchnout a přesvědčovat. Můžete mít spoustu nápadů, ale pokud o nich neumíte přesvědčit druhé, tak vám k ničemu nejsou.

Z čeho pramení umění přesvědčovat druhé?

Já tomu říkám vnitřní oheň. Nadšení, systematičnost a hlavně se nebát. Protože opravdu nic není nemožné. Neovlivníte jen vlastní smrt.

Co Vám ze všech těch aktivit přinášelo největší radost?

Aktivity pro zdejší univerzitu, to, že věci, u jejichž zrodu jsem byla, mají smysl stále. A samozřejmě také UNICEF, protože právě tam jsou bezvadní lidé, absolutně nezištní a nadšení pro věc. Pro UNICEF pracuji ráda a s plným nasazením.

Je něco, čeho za svůj život litujete?

Já jsem se vždy dávala lidem úplně celá – možná až příliš, hodně jsem důvěřovala a šla jsem do všeho bez jakékoliv rezervy. Dnes bych byla obezřetnější, nechávala bych si ke všemu a ke všem větší odstup. Také jsem na úkor práce pro „veřejné blaho“ hodně ošidila svoji rodinu. Určitě bych se jí více věnovala. To mě mrzí, protože odevzdaná daň byla příliš vysoká.

Teď, když na rodinu máte více času, jak si užíváte penze ve srovnání s Vaším celoživotním nasazením?

Stále víc si vychutnávám každý den. Miluji jaro, léto a vždy v předjaří mi manžel říká, že tahám očima trávu a kytky ze země. Zahrada a květiny jsou pro mě velikým potěšením. Kdybych se znovu narodila, tak bych byla asi květinářkou. Často navštěvuji koncerty, hodně čtu, debatuji s přáteli. A zapomněla jsem na to nejdůležitější – postavou číslo jedna v naší rodině je hrubosrstý jezevčík Cedrik!

2

Má celoživotní láska jsou jezevčíci. Nyní máme už pátého v pořadí.

Vaši lásku ke knihám jsem zaregistrovala už první den v UPPERu. Co patří mezi ty Vaše nejoblíbenější?

Agónie a extáze od I. Stona, Paměti od E. Wiesela, Lékař umírajícího času od V.Körnera a Kniha o životě a smrti od A.Munthe.

Když srovnáte dobu vašeho mládí a současnost?

Myslím si, že honba za penězi je opravdu veliká a někdy je dokonce jediným životním cílem a ideálem. Každodenně cítím stále větší negativismus myšlení a závist. Nechápu, jak mohou lidé závidět svým sousedům, že si koupili nové auto, opravili dům, byli na dovolené apod. Vůbec se o podobné věci nezajímám, ba spíše mám radost z toho, když se lidem daří. Typickým produktem dnešní doby jsou pomluvy – to je oblast, které nerozumím už vůbec.

Co je ale na dnešní době úžasné, jsou takřka neomezené možnosti. Můžeme cestovat po celém světě. Kdybych dnes byla mladá, celý svět bych určitě projela. Moje generace ztratila hodně let nesmyslnými omezeními včetně té základní, kterou je svoboda. Starší generace by tyto časy měly častěji mladým lidem připomínat, aby si nemysleli, že to jak nyní žijí, je automatické.

Jakého světového problému se nejvíce obáváte?

Určitě terorismu a nedostatku vody na některých kontinentech. Myslím si, že nedostatek vody rozhýbe ještě větší migraci než v současnosti probíhající války.

Kdybyste mohla mluvit k celému světu, co byste mu vzkázala?

Využij každou vteřinu svého života tak, aby ses nemusel stydět.

Podle čeho posuzujete úspěch?

Určitě ne podle počtu a značek aut v garáži. Pro mě je úspěchem umění žít s noblesou, vychutnávat si maličkosti, skleničku dobrého vína, cestování, posezení s přáteli. Užívat si života a nenechat se zbytečně stresovat závistí, malostí těch, kteří za to ani nestojí.

Co Vás na světě baví úplně nejvíce?

Hudba. To je pro mě absolutně nejvyšší umění. Při hudbě zapomenu na celý svět a jsem zkrátka „ v nebi“. Kromě tzv. vážné hudby poslouchám blues, rock, nejvíce BB. Kinga, A. Franklin, L. Cohena a k Vánocům jsem dostala poslední CD od Rolling Stones.

„Najednou se vyskytne příležitost. No a vy ji buď chytnete, nebo ji nechytnete.“

Během tohoto dvouhodinového rozhovoru se paní Ondrová rozpovídala o spoustě osobností, díky kterým dosáhla svých úspěchů, kteří v ní věřili a podporovali ji. O tom, jak bychom se měli zajímat o dění kolem nás a ne se jen starat o vlastní píseček, jak bychom měli bojovat za to, čemu věříme.

Její příběh je tak zajímavý, že by se z něj dal zpracovat celovečerní film. Nemůžu se zde samozřejmě zmiňovat o všem, takže pokud by vás její další příběhy zajímaly, klidně se zeptejte, třeba na nějakém koncertě, které pravidelně navštěvuje. A zároveň jí třeba můžete poděkovat za to, co všechno pro nás Zlíňany vybudovala.

 

Nikola Prášilová


Sledujte nás
# # #
Naši partneři
# # # # # # #