Fotografie je jako týmový sport

Dušan Tománek a Filip Beránek. Oba absolventi FMK, oba úspěšní fotografové. Dušan Tománek byl několikrát nominován na Czech Grand Design 2017 v kategorii Fotograf roku. Filip Beránek představil svoji tvorbu na několika výstavách včetně expozic v Augsburgu, Torontě nebo Sevastopolu. Oba si s námi povídali o tom, co pro ně fotografie znamená, jak se jim nejlíp pracuje a jaké byly jejich začátky?

foto: Dušan Tománek

 foto: Filip Beránek

V: Proč fotografie a jak jste se k ní dostali?

F: Odjakživa jsem měl řemeslný background, rád jsem experimentoval a zkoušel nové věci. Nevěděl jsem však jaké by to mohlo mít uplatnění. Následně jsem si koupil foťák a zjistil jsem, že by to mohla být cesta, kterou se budu ubírat.

D: Já jsem byl ztracené děcko, těsně po listopadu 1989 jsem vůbec nevěděl co se sebou. Ale najednou to přišlo samo od sebe po kontaktu s kamarády, kteří fotografii studovali. Ze začátku to byl jen pouhý hec, nebyl to žádný dlouhodobý cíl. Dodnes mi to nedává smysl, protože to tehdy byla opravdu pouhá legrace. První věci, které jsem fotil, byly vůbec první svobodné punkové koncerty ve Zlíně.

V: Co pro tebe fotografie v rámci designu znamená? Jak je nastavená?

F: Fotografii beru jako umění, které je schopné všechno zprostředkovat. Fotografie je jen vizuální povídání, protože umí spojit všechny prvky dohromady. Ostatní umělecké obory existují samostatně, a musí být nějakým způsobem prezentovány. A právě fotografie představuje jistého spojovatele mezi nimi.

D: Nemám vůbec vymezený pojem umění nebo fotografie. Vlastně vycházím z podobného základu jako Filip, je to pro mě médium. A možná s ním zacházím takovým staromilským způsobem. Pro mě je to zaznamenávání reálných situací a věcí na rozdíl od malby nebo kresby. Nemůžu si něco od základu vymyslet, jsem limitován určitou realitou a snažím se s ní jistým způsobem zacházet, nebo spíš ji nějakým způsobem vnímat a promítnout do ní svůj pohled na věc. Nedefinoval bych fotografii jako užité umění.

V: Máte svůj typický rukopis? Myslíte si, že je pro fotografa klíčové aby byl rozpoznatelný?

F: Já si myslím, že je to spíše v přístupu fotografa. Je důležité, jak se k zadání člověk postaví. Není to rukopis, který by vkládal do fotky nýbrž to, jak nad tím uvažuje. To se podle mě mění s každým focením, s každou situací. Myslím si, že někteří fotografové mívají svůj rukopis, u sebe ho však neumím odpozorovat.

D: Já se nechávám docela ovlivňovat jinými prvky a hodně hudbou. Ta má třeba zásadní podíl na tom, jestli moje fotky jsou rozpoznatelné. Myslím si, že určitý rukopis mám ale nesměruju k němu cíleně. Spíš je to impulzivní, ovlivněné hudbou nebo filmem. Konkrétně se to týče kompozice, tonality a je pro mě důležité, aby se to tam nějakým způsobem dostalo. Někdy to jde lépe, někdy méně a někdy vůbec.

V: Měli jste někdy tvořivou krizi? Řekli jste si někdy, že na to kašlete?

D: Já to někdy jen tak plácnu. Moje žena se mi doma jenom směje, že to nikdy nemyslím vážně. Hlavně se nechci do ničeho nutit. Když to nejde, tak to nejde.

F: Když mi nezaplatí focení na čas anebo vůbec.

D. Tvořivou krizi jsem neměl ovšem stane se, že člověk občas pokulhává ale přesto si musí říct, že je potřeba jít dál. Je nutné nesnáze překonat a pak to jde lépe.

D: Potom je tam ještě takový jedinečný a perfektní moment, který pozoruju u sebe. Když se jedná o práci v podobě fotek, které považuji za průměrné a podívám se na to s odstupem 5 let, tak si říkám, že to zase není tak špatné. V tomhle funguje i oblast digitálního zpracování, kdy se s polem nasbíraného materiálu dá hodně dělat. A naopak u těch, o kterých si zpočátku myslíš že jsou super, tak po půl roce je to úplně jinak.

V: Mohli byste mi popsat váš kreativní proces? Připravujete si focení důsledně, na základě konceptu nebo improvizujete?

F: Já fotím především ateliérové věci, takže focení předchází jistý proces . Nikdy nejde o čirou improvizaci. Vždy si to vyžaduje přípravu, abych se přizpůsobil tématu, se kterým pracuji. Málokdy se mi stane, že se to podaří na první dobrou.

D: Taky jsem měl předtím období, kdy jsem se koncepčně připravoval velice pečlivě a pak jsem si nenechal žádný prostor pro hraní. Takže dneska funguji v rozvolněném režimu. Vytýčím si hřiště, mantinely a tam se potom snažím dávat “bodyčeky”.
foto: Filip Beránek

V: Jaký typ focení preferujete?

F: Rád to střídám. Když je člověk nonstop zavřený v ateliéru nakonec mu z toho začíná trošku hrabat. Vždy je dobré to něčím proložit, vyjít si mezi lidi a dát si nějakou reportáž. Já preferuji raději dlouhodobější projekty, na které se můžu koncentrovat.

D: Já to nemám vymezené. Pro mě je podstatný ten pocit z té věci samotné. Okolnosti, za kterých se odehrává.

foto: Dušan Tománek

V: Dnes všichni zachytáváme všechno na smartphony. Jak to vnímáte vy, pozitivně, nebo negativně?

F: Já to vnímám velice pozitivně. Myslím jsi, že fotografie nebyla nikdy tak populární jako teď. Celému oboru to jen nahrává a zatraktivňuje ho. Ty možnosti jsou neomezené.

D: Asi jo. Já jsi myslím, že fotografie je práce hlavou. Dnes je fotografem kdekdo – právník, kuchař apod. Ale nakonec si lidi stejně najdou profesionála, když potřebuji skutečnou kvalitu. Mně nedělá problém se inspirovat někým, kdo fotí na smartphone a upravuje to na Instagramu. Profese fotografa je v dnešní době posunuta někam jinam. Není to jen o focení, fotograf musí také umět komunikovat, mít marketingové dovednosti apod..

V: Oba jste absolventi FMK na UTB. Co vám studium vzalo, nebo naopak dalo? Jak se ohlížíte na studium?

F: Ze začátku to byl veliký dril a nevím, zda bych ho musel podstoupit i jinde. Byla to taková malá bitva, která člověku dá do života mnoho ale také ho zároveň trochu i svazuje. Potom je velice těžké se z toho dostat ale zároveň tam dostane praktické zkušenosti, které jinde v ČR nezískáte.

D: Já mám trochu jinou zkušenost. Já jsem začal studovat, když jsem byl v normálním profesionálním provozu. Já jsem ten dril nějak nepociťoval, protože dril od zákazníků bylo trošku něco jiného. Chtěl jsem si odpočinout od práce a posunout se někam a potkat nové lidi. Stresující to bylo především v podobě termínů, zápočtů, zkoušek. Zkušenost ale jednoznačně pozitivní. Škola jako celek byla v pohodě.

V: Jak jste si představovali kariéru fotografa během studia a jaká je realita?

D: Co mě zaskočilo je, že z profesního života jsem byl nucen neustále komunikovat s lidmi. Překvapilo mě, že v rámci školy se komunikovalo poměrně málo. Diskuze byly vedeny minimálně . Očekával bych, že právě v této částí bude základ studia. Na škole mi chyběla interní diskuze mezi pedagogy a studenty.

F: To je pravda, tyhle věci na ateliéru vůbec neprobíhaly. Pouze v úzkém kruhu a ne celkově a plánovitě. To výrazně chybělo i mně.

V: Máte oblíbené fotografy?

F: Dušan Tománek 😀. Venda Knopová a okruh lidí kolem nás.

D: Filip Beránek 😀. Ovlivnili mě autoři jako Adam Holý, Vašek Jirásek anebo Venda Knopová svým přístupem. A pak nemůžu opomenout Michala Nanoru a Tomáše Luňáka, kteří nefotí ale fotografií se zaobírají.

V: Co vám pomáhá nabít se energií na další práci?

F: Nejvíc kontakt s lidmi a jich pozitivní zpětná vazba. To mě pohání dál.

D: Mám to úplně stejně. Já osobně beru fotografii jako týmový sport, který je hodně o diskusi.foto: UPPER :)!