Ze světa filmu

KAMIL SPÁČIL, zlínský rodák a patriot, už šestým rokem úspěšně vede největší český filmový festival FEBIOFEST. V UPPERu nám vyprávěl o překážkách, kterým během organizace musí čelit, o nejzajímavějších osobnostech, které díky festivalu mohl potkat. Ve světě filmu a televize se pohybuje už od dětství. Ptali jsme se ho tedy, jak si česká filmová tvorba stojí oproti zahraničí a jak vnímá budoucnost televize.

V čem se Febiofest odlišuje třeba od filmových festivalů ve Zlíně nebo v Karlových Varech?

Každý z nich je odlišný. Zlínský festival je zaměřený především na rodiny s dětmi a mládež, festival v Karlových Varech je spíš komerční, Febiofest je zaměřený z osmdesáti procent na filmy, které do ČR už nikdy nepřijdou. Febiofest probíhá v Praze a dalších třinácti městech, je tedy největší filmovou akcí v Čechách a na Moravě.

Pravidelně hostíte celosvětově známé osobnosti. Kdo Vám za tu dobu nejvíce utkvěl v paměti?

Daniel Brühl. Přijel jen s baťohem, byl strašně pohodový a milý. Oblíbil jsem si také Geraldine Chaplin, protože s ní byla obrovská legrace. Stále chtěla chodit na pivo a oblíbila si zlínskou slivovici (smích). Vždy jsem miloval Charlieho Chaplina, takže možnost si popovídat s jeho potomkem pro mne byla obrovská čest.

Co je při celkové organizaci Febiofestu nejtěžší?

Rozhodně sehnat peníze.

Jak shánění financí probíhá?
Je to kontinuální a specifická práce, která vyžaduje pokoru i ostré lokty, kontakty i dobré nápady a také odvahu a pevné nervy. Zároveň to je i tvůrčí proces a člověka to neustále motivuje věci zlepšovat.  Takže jde vlastně o inspirativní proces a k práci na takovém festivalu to patří stejně jako shánět filmy.

Ředitelem celého festivalu jste už šestým rokem. Co je za tu dobu Váš nejlepší zážitek?
Je toho mnoho – od plných kinosálů a spokojených diváků přes zajímavá setkání s osobnostmi, jako byl třeba Alan Rickman, který už mezi námi bohužel není. Podnětné bylo i povídání francouzského režiséra Jeana-Jacquese Annauda. Divákům je sice známý především filmem Sedm let v Tibetu, ale natočil i filmy, kde hrají především zvířata, jako například riskantní a oceňovaný počin Medvěd. Člověku se tají dech, když se na tenhle dojemný film o přírodě dívá.  Hluboké zážitky jsou spojené i s našimi charitativními aktivitami. Setkali jsme se tak například s lidmi, jejichž každodenní prací je péče o předčasně narozené děti. Bez pomoci specializovaných lékařských týmů a pracovišť by leckdy tyto děti nepřežily a přesto se jejich počáteční handicap v jejich životech později nijak neprojeví.

Kolem filmů se točí celá Vaše kariéra. Mimo Febiofestu jste pracoval i na Nově, Primě a Barrandově. Co vás ve světě televize a filmů tak drží?
Je mi to zřejmě souzené. Začínal jsem jako herec, hrával jsem v poloprofesionálním souboru Malá scéna Zlín, chvíli jsem namlouval mladé herce a v 80. letech jsem si zahrál ve filmech Mezi námi kluky nebo Mezek. Ale hned po maturitě přišla nabídka pracovat jako asistent produkce, tak jsem se dostal na druhou stranu, do té práce jsem se zamiloval a zůstal jsem u ní v podstatě dodnes.

Jak vidíte budoucnost televize?
To je samozřejmě velké téma. Alespoň ve stručnosti říkám, že budoucnost tu rozhodně je. Mění se samozřejmě technologie, vstoupily do toho internetové televize a s nimi originální pořady, ale zároveň tu pořád zůstávají ty tradiční a stále platí, že lidi stále  přitahuje televizní zpravodajství. Z pohledu obsahu u je určitě zajímavé sledovat televizní seriálovou tvorbu často hodnocenou výše než tu filmovou.

A jak se díváte na českou tvorbu? Vyniká v něčem oproti zahraniční?
Česká republika je malá země, kde navíc čtyřicet let nebylo jednoduché pořádně v televizích vyvíjet a vyrábět to, co venku bylo běžné. Je tedy těžké se nyní srovnávat se zahraničním. Pozitivní ale je například právě to, v porovnání s boomem kultovních zahraničních seriálů, že i Česká republika se snaží nezaostávat v progresivní seriálové tvorbě. Ať už jde o méně či více komerční projekty, zajímavými počiny v tomto směru jsou z poslední doby seriály Pustina, Rapl, Mamon, ale i internetové projekty typu Kancelář Blaník nebo Semestr. Zajímavé je sledovat i docusoapy, těm se v Čechách docela daří.

A naopak? Je zde něco, co nám opravdu nejde?
Říká se, že chybí dobří dramaturgové. A to především u celovečerních filmů. Jestli je to pravda, to je třeba posoudit individuálně u každého projektu.

Vidíte v ČR nějakou mezeru na mediálním trhu?
To je těžké takto hodnotit. Když se podíváte do zahraničí, nemusíte dlouho pátrat a zjistíte, že naše finanční možnosti jsou naprosto odlišné. Ať už jde o filmovou nebo televizní tvorbu. Samozřejmě peníze nejsou vše, ale do výsledné podoby audiovizuálního díla se jejich nedostatek často promítne. A pak jde samozřejmě o témata – těch velkých a současných v české tvorbě zase tolik nenajdeme.

Co je pro dobrý film nejdůležitější?
Vše by mělo začít u dobrého scénáře.


Jaký je Váš oblíbený film a proč?
Těch je hned několik. Ale vzpomenu například dva, jejichž tvůrce byl letos na Febiofestu. Na festival přijel slavný filmový a televizní producent Duncan Kenworthy, který má na kontě například Lásku nebeskou nebo Čtyři svatby a jeden pohřeb. Vynikající scénáře, herecké výkony, a výborný humor, nenapadá mě nic zásadního, co těmto filmům vytknout.

Pocházíte ze Zlína. Svou kariéru jste dokonce začínal na Filmových ateliérech. Co pro vás Zlín znamená?

Zlín samozřejmě pro mě znamená rodné město, mám ho rád, studoval jsem tady a začínal, jak říkáte. Cítil jsem se tady vždycky dobře, i když mi vždycky dobře nebylo.  Začínal jsem tady po revoluci mezi prvními s podnikáním a měl tady i svoji regionální televizi. Je to Baťovo město a to se nedá odloučit. Historie kolem rodiny Baťů mě vždycky zajímala, měl jsem to štěstí i pro pana Tomáše Baťu juniora pracovat v mém oboru. Časté setkávání s ním ve mně zanechalo skvělé vzpomínky. Stále se sem vracím za odpočinkem od velké Prahy.

febio7-18

Kamil Spáčil s režisérem Emirem Kusturicou

 


Sledujte nás
Naši partneři
#