Dlouhá životnost a možnost recyklace je základ naší tvorby.
“Brýle jako šperk a šperk jako příběh“ – ne každý má odvahu svůj vlastní příběh psát. Šperky i brýle z dílny Nastassii Aleinikavy se pohybují na pomezí osobního vyjádření a propojení s prapůvodním smyslem přirozenosti. Naplňují každý dílek dechu, každý švih pohybu, každý moment “teď“ novým rozměrem, akcentují charakter nositele a rozlévají v něm nové pocity. Detaily doplňků v sobě nesou jedinečný příběh, který je pro mnohé nepostřehnutelný a nevýznamný ale pro druhé zase naopak důležitý a naplňující. Nádech, výdech, odvaha, otevřít oči a přijmout sám sebe tak, jak chci jen já. Šperky i brýle tvoří dohromady jeden výpravný celek, ve kterém je pevně zakódovaný i svérázně osobitý příběh šperkařky Nastassii (citace – zdroj: text: www.nastassiaaleinikava.com).
Nastassia nám spolu s Pavlem v rozhovoru přiblížila část svého pracovního i osobního života. Vyprávěla o tom, jak se jí žije a tvoří v Čechách, o své inspiraci, spolupráci s manželem a životních výzvách.
Proč šperk a design a jak jste se k tomuto oboru dostala
Nastassia: Ta cesta byla náročnější a základ byl určitě v tom, že jsem v Minsku vystudovala Střední uměleckou školu – obor design. Na střední škole je tento obor hodně široce pojatý a tak po absolvování školy, kde byla moje diplomka zaměřena spíše na textil (hlavně bytový textil), jsem v tom zaměření pokračovala. I když mě bavil i šperk a dokonce jsme s kamarádkou vymyslely společnou značku. Právě tehdy jsme se dostaly na Volvo Moscow fashion week a naše šperky doplnily přehlídku gruzínského návrháře Avtandila. Ale pořád v mojí práci nebylo řemeslo. Když jsem přišla studovat do Prahy, na UMPRUM jsem nastoupila na obor textil. Až po těch neúspěšných přijímačkách jsem musela opravdu uznat, že ne, tohle není moje cesta. Potom přišla jedna konzultace u Karla Vratislava Nováka, která pro mě byla rozhodující. Okamžitě jsem cítila, že jsem doma, že on je skutečná osobnost a že u něho chci studovat. Takže jsem se další rok soustředila přímo na přípravu do jeho ateliéru. Dostala jsem se tam, skončila jsem dokonce první v seznamu přijatých uchazečů. Ale během letních prázdnin se vedení školy změnilo, takže jsem nakonec začala studovat u Evy Eisler, magisterské 6-leté studium.
Jak jste se vlastně dostali/přestěhovali do České republiky?
Nastassia: V Bělorusku, kde jsem chodila na střední (tato škola měla opravdu vysokou úroveň), bylo klasické akademické vzdělání. Ale s vysokou školou v Minsku to už nebylo tak růžové. Věděla jsem, že na škole vládne korupce a bylo těžké se tam vůbec bez úplatku dostat. Uvědomila jsem si, že to studium za to nestojí. Proto jsem hned po střední zkoušela přijímačky v Petrohradě, na Umprumku. Ta je podle mě dobrá, ale zase mi tam nevyšel ten textil a já pochopila, že to město ale i místo není pro mě, že ho nezvládnu. Nakonec to byla další volba mezi Petrohradem a Moskvou. Petrohrad stále vyhrával, ale přijímačky byly opravdu náročné, trvaly téměř celý měsíc. Na vlastní kůži jsem si celý proces zkoušek vyzkoušela a usoudila, že to nedám. A v Praze stále existovala super možnost studia ZDARMA i pro zahraniční studenty. Začala jsem se učit česky ještě doma a později jsem navštěvovala intenzivní roční kurz češtiny na Karlově univerzitě. Měla jsem podporu u své rodiny, nikdo mě nevyháněl. Nakonec jsem si opravdu vybrala pražskou Umprumku jako tu správnou školu právě pro mě.
Máte svůj typický rukopis? Myslíte si, že je pro designéra klíčové, aby byl ve své tvorbě na první pohled rozpoznatelný?
Nastassia: Já svůj vlastní rukopis mám a je to tak v pořádku, ale pro někoho jiného to nemusí být cíl. Vnímám, že každá moje kolekce je trošku jiná než ta předchozí. Nyní se zabývám hlavně recyklovatelnými materiály a tradičními řemesly. Zkoušela jsem pracovat i s moderním materiálem, pracovala jsem například s epoxidem. Nic mi nebylo zcela cizí. Výrazový prvek mám zdobnější, ale stále byste v mém portfoliu našli i něco minimalistického. Někteří zákazníci mě zase vyhledávají kvůli dekorativním věcem. Rukopis vlastní tvorby může být u někoho takový, že jím každá vytvořená věc je zcela odlišná a je na druhé straně o skvělém konceptu. A právě tento koncept je jeho originálním rukopisem. Je to čistě individuální.
Pavel: Souhlasím s Nastěnkou, že rukopis nemůže být pro člověka cílem toho, co dělá, jak tvoří a pracuje. Jde o nějaký osobní vývoj v tvorbě, neboť člověk se sám o sobě nechce opakovat. Když se ten dotyčný tvůrce stále opakuje a vyhovuje mu to, tak proč ne, je to ok. Ale člověka to časem omrzí a chce změnu. A jeho tvorba, kvalita té tvorby, vlastně charakterizuje osobnost každého designéra, a ukazuje, jaká je jeho podstata.
Nastassia: Člověk se chce vyvíjet, rukopis taktéž, místa i podmínky se vyvíjejí. Myslím si že se shodneme v tom, že je to zcela individuální.
Pavel: Designér by měl pochopit kdo nebo co je, co představuje a následně to přirozeně přetavit do vlastní tvorby, rukopisu, práce.
Jak momentálně vnímáte český design a design, který se vytváří – produkuje v zahraničí?
Nastassia: Já to vnímám opravdu pozitivně. Myslím, že český design zažívá rozkvět, ale že to stále ještě není jeho strop. Má obrovský potenciál a i díky takovým prostorům, jakým jste vy – UPPER, design kvete. Svojí činností podporujete ve Zlíně tvorbu mladých autorů i mimo Prahu. Je úžasné, že na začátku dáváte absolventům skvělé podmínky pro jejich tvorbu. Tím, že tady už žiju 13 let, tak přesně těch 13 let ten vývoj vášnivě sleduji. Mohu to porovnat například s Běloruskem, kde mladí tvůrci nemají zdaleka tolik možnosti, jako my v ČR. Když hovořím se zahraničními kolegy z vyspělejších zemí vidím, že je tam mnohem větší konkurence i vyšší ceny pronájmů ateliérů, a to nejenom v centru města. Určitě, jsou vidět zřejmé rozdíly mezi námi a některými jinými zeměmi. Ale i ze zkušeností jiných je možnost se poučit. Připravit se na odlišné situace, ujasnit si co chceme, tvořit a soustředit se jen na to. Neměli bychom si stěžovat, ale pracovat na sobě a vážit si toho, jaké tu máme možnosti. Například, když instalujeme Designblok a před vernisáží v rychlosti proběhnu Openstudiem, zaujmou mě novinky, ale hlavně mě neskutečně nadchnou i presentace mých kolegů a nejbližších kamarádů. Často v běžném životě ani nemáme čas si popovídat o tom, co připravujeme, i když se vidíme každý den. Mám radost, že zde má design stále vyšší úroveň, je to vidět na každém vystavovateli Openstudia, hlavně v tom, jak svou práci prezentují a jak si dali na instalaci záležet. Kvalita prezentace jde stále nahoru.
Pavel: Když mám porovnat, co se týče designu tady a tvorby na západě, tak rozdíl je víceméně v tom, že tu máme stále místní občany, pro které je design ještě stále nedůležitý a neuznávají jeho hodnotu. Myslím si, že je potřebné a důležité u veřejnosti dělat permanentní osvětu. Například: dokud lidé budou utrácet peníze v fast-fashion řetězcích, tak si asi těžko koupí kabát od designéra, nebo naše brýle. Vnímám viditelný rozdíl ve společnosti a to, že jsme ještě stále zakomplexovaní a vůči designu plní předsudků. Ale stále se to lepší. A jsem přesvědčen o tom, že čeští tvůrci jsou konkurenceschopní. A to i přesto, že nemáme zcela snadný přístup k novým a moderním technologiím, protože jsou stále pro nás drahé. Ale musím ještě potvrdit Nastěnčinu zkušenost. Kamarádi ze zahraničí nám naopak stále závidí, že u nás ještě existuje jakýsi vývoj, vše roste, a my jsme při tom. Stále bychom měli vnímat, že design není jen estetika, ale taky naše poslání: jak vyrobit produkty udržitelné, hodnotné a jejich hodnotu = cenu umět ve světě obhájit.
Jak si představujete svého klienta, umíte definovat svou cílovou skupinu?
Pavel: Naše cílovka je starší, řekl bych 30 a výše. Dlouholetí nositele brýlí mají svoje zvyky a specifická přáni na kvalitu a komfort viděni. My se snažíme splnit i ty nejnáročnější požadavky. Naši klienti jsou obvykle úspěšní ve svém profesionálním životě a můžou si dovolit investovat do dražší obroučky. Je to pro ne taky dlouhodobá investice a investice do vlastni image. Z naší strany automaticky poskytujeme doživotní servis na obruby brýlí a chceme aby je zákazníci nosili i za pět let, než by si měli kupovat další brýle.
Nastassia: Pavel hovoří o brýlích, kde to vnímám stejně, ale co se týče šperků, asi nemohu přesně určit většinový věk klientů. Kdybych si ale mohla idealizovat svého klienta, tak bych chtěla, aby uměl rozlišit především kvalitu. Aby si nekoupil šperk, kvůli jménu, ale aby mě trošku naváděl i v mé tvorbě. Řekne mi například, že by chtěl produkt v jiné barvě, což mě například donutí ho více vyvíjet, promýšlet alternativy i jeho nošení. Proto se také věnuji recyklovatelným materiálům. Chci, aby se můj šperk dal lehce opravit, případně recyklovat. Aby život konkrétní vytvořené věci mohl pokračovat dál, a na tom si zakládáme také u tvorby našich brýlí. Několika našim zákazníkům i opravujeme a renovujeme jejich staré brýle. Chce to měnit povědomí, například v tom směru, že nechceme vnucovat za každou cenu klientům do rukou nový produkt (místo toho, abychom se pokusili o opravu starého a dosud funkčního). Já preferuji skutečně přemýšlejícího zákazníka.
Kdybyste musela udělat rozhodnutí: Musím skončit s designem/šperkem, čím byste se živila?
Nastassia: Tvůrčí krize byly, jsou a budou. Podobnou otázku jsem nedávno dostala v jednom pořadu a tam jsem odpověděla hrozně zahanbeně, že když to vyslovím, tak budu trapná. Zajímají mě knihovny a pošta jako celek – služba. Avšak hned na druhý den mě oslovila městská knihovna Tábor, kde jsem měla asi před 2 týdny přednášku. Setkala jsem se zde s krásnými lidmi, naprosto nadšenými do své profese. Je to velká inspirace a chtěla bych svoji práci také dělat na takové úrovni jako oni. Klidně bych šla jen vydávat knížky do knihovny a určitě by sem si vystačila. Včera jsem zase předávala 1 projekt, který bude možná vystaven v Muzeu pošty v Praze. Ale teď obor neopouštíme. Otevřeli jsme obchod Charaktery Design store (Milady Horakové, 13), který chceme prezentovat jak lokální designshop, protože na Praze 7 bydlíme a toto prostředí je nám blízké.
Jak se to vlastně stalo, že jste pár už nejen doma, ale i v práci?
Pavel: Poznali jsme se až v ČR. Já sem přijel do ČR studovat Filmovou a televizní grafiku. Od čtvrťáku jsem měl téměř fulltime práci v televizi a mohl jsem nás zajistit jako rodinu. A tak jsme se na konci studia vzali.
Nastassia: Pavel mě vždy pomáhal s technickými věcmi. Za studia a pak i jako manželé jsme práci často řešili o doma. Pavel přesně věděl, čím pracovně žiju a co cítím.
Pavel: Čím dále tím vice byla potřeba Nastěnce s výrobou brýlí pomáhat a nakonec jsem to celé převzal.
Takže jak přesně tvoříte a kdo zastává ve studiu jakou roli?
Nastassia: Pavel se věnuje klientům, kteří mají zájem o zakázkovou výrobu brýlí, propagace zůstává v našich rukou společně. Já se věnuji hlavně autorskému šperku a běžnému provozu.
Co nebo kdo vám pomáhá nabít se energií na další práci?
Nastassia: Pro mě je to třeba obyčejný kvalitní odpočinek, snažit se držet ten mozek aktivní, nezatěžovat ho zbytečnými starostmi a nevyčerpávat se. Snažit se být vitální i v té kreativitě, udržet si čistou hlavu pro nové myšlenky a podněty.
Umíte/můžete ze svého pohledu popsat váš dosavadní největší pracovní úspěch?
Nastassia: Určitě si cením toho, že jsem držitelkou ceny Grand designérka roku 2017. Úspěch je souhrn drobností, které tvoří celek. Je to obrovská zásluha lidí, kteří mi v cestě pomáhali, počínaje Umprumkou. V širším časovém horizontu je úspěch to, že jsme s Pavlem spolu a že z našeho vztahu vzniklo spojení a vzájemná podpora.
Pavel: To je otázka, kterou si člověk může pokládat každý půl rok a odpověď bude pokaždé jiná. Ale pro mě je aktuálně úspěch to, že moje práce mě naplňuje a dává mi smysl. V naší dílně zažívám katarzi a to je pro mě momentálně největší pracovní úspěch.
Asociace:
Šperk – Každodenní záležitost
Design – Funkce
Láska – Pavlík
Život – Štěstí
Manželství – Štěstí
Praha – Domov
Zlín – Petrák
