Všechno, na čem nakonec doopravdy záleží je, že jsme milovali…

„Takže co všechno vlastně děláte? Jste ředitelka Ústavu marketingových komunikací, učíte, přednášíte, vedete bakalářské a diplomové práce, jste proděkanka pro sociální záležitosti..“
„Nic z tohoto není důležité, já jsem prostě Olga, a tak bych chtěla, aby mě všichni znali a pamatovali si.“

Myslím si, že jen málokdo ovlivnil život tolika lidem, jako naše Olga. Za dobu jejího vedení ústavu jí pod rukama prošlo více než 1000 studentů a já si troufám říct, že ani jeden z nás nelituje volby tohoto studia.
Někdy se to zdá až neuvěřitelné, jak jeden člověk může rozdávat tolik pozitivní energie, pocit bezpečí, uznání, patřičnosti, poskytovat prostor pro osobní růst, nabízet nekončící možnosti pro získávání praktických zkušeností, motivovat za všech okolností či vybudovat univerzitní zázemí, kde se cítíte jako doma.

Ale věřte mi. To slunce v duši tam opravdu je a my máme obrovské štěstí, že se od někoho takového můžeme učit.

Olga a její fidorkové odměny, které rozdává už 10 let.
Proč zrovna fidorky?
Je to její symbol dětství, kdy jí je kupovávala maminka.

Prosím Vás, vysvětlete mi, kde pořád berete tu energii?

Mě nabíjíte vy. Často jdu ze školy hodně unavená, doma ještě pracuji, jdu pozdě spát a někdy mi ta energi večer chybí. Ale ráno přijdu sem a cítím, že se ve mně něco rozsvítí, nadechnu se a energie je zpátky. Tím jakou vy v sobě máte energii, jak se díváte na život, tou nezatíženou optikou, spoustu věcí neřešíte, nemáte žádné bariéry, tam já dostávám energii zpátky.

A mimo neutuchající energii, jaký další společný rys vnímáte u studentů Ústavu marketingových komunikací?

Jednoznačně odvaha. Nebojíte se udělat krok do neznáma, nebojíte se zeptat, nebojíte se mluvit, nebojíte se vyjádřit svůj názor. Občas učím i studenty jiných oborů ve Zlíně, Brně a Olomouci a tam jsou ti studenti jiní. Jde mnohem více cítit, že se bojí.

Myslím si, že je to spojené s rovnocenností, která u nás na ústavu panuje. Nazýváte nás kolegy, znáte nás jmény a podporujete nás v hledání vlastní cesty a talentu. Máte nějaký přesný postup, jak v sobě talent objevit?

Nejvíce se na škole snažím o to, abychom vám nabízeli co nejvíce možností, příležitostí, abyste si zkusili různé směry, zažili třeba i zklamání, a až přes ty kotrmelce zjistili, která ulička je slepá a která je ta správná. A jakmile se trefíte, už to stačí jen rozvíjet.

Takže zkoušet, mít oči otevřené a vrhat se do všeho po hlavně?

Přesně tak. Zkoušet a hlavně se nebát selhání. Protože největší prohra v životě je bát se, že prohraju. V okamžiku, kdy nedělám kroky dopředu proto, abych nezklamala, nebyla ošklivá, nebyla neúspěšná, nebyla nějaká, tak stojím na místě a nikam se nedostanu. Musím mít v sobě odvahu riskovat. A čím víc udělám omylů, tím rychleji se dostanu k té správné cestě.

Jaký je ten Váš největší talent?

Jestli jsem za těch padesát let, co se sebou žiju, o sobě něco zjistila, tak je to to, že mám v sobě velkou dávku vstřícnosti. Že vstřícnost a ochota jsou velmi důležité pro ostatní, protože musí být někdo, kdo vám otevře dveře, kdo vám vyhoví, kdo vám dá pozitivní energii. A taky jsem pečovatelka. Já se potřebuju o někoho starat.

A neměla jste toho už někdy dost? Nechtěla jste se tu na všechno vykašlat?

Různé drobné krize jsem občas měla, kdy jsem narazila na nepochopení své vnitřní filozofie – té rodiny, kterou zde uplatňuji. Ne všem kolegům to vyhovuje. Ale nebylo to nic, kdy bych si řekla, že už mi to nedává smysl. Mně to bude dávat smysl do konce mého života, protože já vím, že tady jsem na své životní cestě a nic lepšího bych nemohla najít ani zažít. A jsem za to strašně vděčná, protože než jsem na to přišla, byla to velmi klikatá cesta. Mnoho pocitů vyhoření, nenaplnění.

Máte nějakou mantru či myšlenku, která Vás během těchto těžkých časů vytáhla zase nahoru?

Asi to, že jsem vždy věřila v dobro, lásku a neztrácela optimismus. Také věřím v andělské energie, to je pro mě typické. Věřím, že věci se dějí tak, jak mají … takže nakonec vlastně všechno dobře dopadne.

Ztratila jste někdy tuto víru?

Jednou jsem málem přestala věřit, že ještě budu někdy někoho milovat. Tam jsem překvapila sama sebe, že se to stalo. Teď jsem zamilovaná a strašně si to užívám. Je to krásný pocit, kterého si velmi vážím a moc si ho hýčkám.

„Co má Praha a Zlín ne?“ – „Praha má Karlův most.“
„Co má Zlín a Praha ne?“ – „Zlín má FMK.“

Ta láska Vám přímo srší z očí. 🙂 Dokázala byste lásku nějak jednoduše popsat?

Láska se nedá popsat. Ta buď je, nebo není.

A když to vezmeme z druhé strany. Co opravdu ze srdce nesnášíte?

Když někdo vědomě lže nebo manipuluje. Sama jsem zažila hodně silnou manipulaci a to bych už opravdu nechtěla prožít znovu. Člověk pak ztratí sám sebe.

Co nejhezčího Vám kdy kdo řekl?

To je těžké, je toho spousta. Ale hodně intenzivní okamžik byl zhruba před třemi roky, kdy jsme se se synem Davídkem dívali na padající hvězdy a já mu říkala, aby si něco přál. A když jsem se ho na to zpětně zeptala, řekl: „Maminko, já jsem si přál, abys se mnou byla při všech nejdůležitějších okamžicích mého života.“ To pro mě opravdu hodně znamenalo.

Co o Vás studenti nevědí?

Letos jsem si k padesátinám koupila skútr. To jsem hodně překonávala sama sebe. (smích)

A někdy taky umím vykročit ze svých vnímaných zaběhlých stereotypů a chovat se jako bláznivá holka. Třeba stát na mostě, křičet, jak jsem šťastná a užívat si to.

Co byste poradila své dvaadvacetileté já?

Řekla bych jí: „Olgo, neboj se! A mnohem častěji vykračuj z té své komfortní zóny a běž do života naplno.“ To bych jí řekla, protože jsem to dřív vůbec neuměla.

Co se Vám v životě nejvíce povedlo?

Moje děti, Verunka a Davídek. Davídek, to je anděl v lidském těle a Verunka je velmi ukotvená ženská, a navíc jsem už tři měsíce babička, takže i to se mi povedlo. (smích)

Na co se v nejbližší době nejvíce těšíte?

Těším se na to, že příští týden pojedu poprvé na fotbalový zápas, takový ten obrovský, kdy se prostě hraje o nějaký mega postup. Vůbec tomu nerozumím, nic o tom nevím. Pojedu do nějaké té VIP lóže a budu mít všechny ty dresy, šály a mávátka a budu strašná fanynka. To pro mě bude poprvé v životě a hrozně se na to těším. Jedu s tím mužem, kterého miluju. On je fotbalista a to pro mě bude dárek, abych konečně pochopila, o čem ten fotbal je.

Tak snad Vás ten fotbal nenadchne až moc, abyste ještě jednou nepřesměrovala svou životní cestu. Nám by se tu bez Vás těžko zvykalo.

To se nebojte. Já jsem tady s vámi na své nejlepší životní cestě …. a šťastná.

Jedna z filozofií Olgy se jmenuje „Pošli to dál“. Proto se snažme co nejvíce z toho, co nás naučila, aplikovat do svých firem, organizací, spolků, rodin, přátelských a partnerských vztahů, lásky, každodenní komunikace, přístupu k problémům, přístupu k životu, uvažování nad tím, co je důležité a co naopak vůbec není…

Olgo, děkujeme!

Nikola Prášilová