Společné cíle

Jana Janíková je děkankou Fakulty multimediálních komunikací, která v dubnu po osmi letech v této funkci končí. Co jí bude chybět, a co naopak vůbec? Co se za tu dobu naučila? Jak bude vypadat její profesní život mimo děkanskou funkci?

Jaké to je být děkankou FMK?

V poslední době mám opravdu dobrý pocit. Dřív jsem se zabývala spoustou nedostatečností, ale za těch 8 let vidím, že se fakulta neustále posunuje, že se o nás ví, mluví, máme skvělé výsledky. Dělá mi to velkou radost.

Jak si stojí FMK ve srovnání s jinými kreativními školami?

Co se týče Ústavu marketingových komunikací, tak si myslím, že je v rámci České republiky opravdu unikátní. U výtvarných oborů a audiovize mají stále větší renomé akademie. Řekla bych, že z mnoha důvodů. Je tam větší koncentrace pedagogů z oblasti umění, je tam tradice, větší rozpočet… Ale jako fakulta celkově jsme, myslím, bráni jako důstojní partneři.

Myslíte si, že se do budoucna můžeme vyrovnat těmto školám?

My tady nemáme tolik významných jmen z oblasti umění, jako tomu je v Praze nebo Brně, což ale neznamená, že studenti nezískají odborné informace. K čemu se jen tak nedostanou, jsou kontakty, které by jim mohly po studiích pomoct.

Co spojuje studenty FMK? 

Markeťáci, filmaři a výtvarníci se doplňují. Když se vytvoří projektová platforma, jsou schopni se dát dohromady a posunovat věci tak, že to má efekt pro ně samotné, pro fakultu, ale i mimo ni.

Jak vnímáte vztahy mezi studenty marketingových komunikací a umělci?

Z jedné strany slyším, že třecí plochy mezi těmito dvěma směry jsou nesmysl, že je to jen o lidech, aby se domluvili. Vedle toho zase slyším, že domluvit se je strašně obtížné. Ale ono to skutečně záleží na tom, jaký cíl ti lidé mají a jak si nastaví komunikaci. A v okamžiku, kdy mají společný cíl a jsou to rozumní lidé, tak by se měli domluvit a je jedno, z jakého jsou oboru. Jenže takhle funguje celá společnost. Když člověk nechce naslouchat, nechce vyhovět, nechce se domluvit, no tak se prostě nedomluví. Je to jen o lidech.

Jak by mělo vypadat manažerské složení v projektech Komunikační agentury?

Ideálně jako v profesionálních agenturách. Bylo by dobré, kdyby každý post zastávali lidé znalí své profese a uměli si výsledek své práce obhájit. Markeťáci mají silnější hlas, takže potom vznikají pocity, že to všechno řídí. Výtvarníci se musí umět prosadit.

Jaký máte vztah ke Zlín Design Weeku?

Vroucí. (smích) Dělá mi velikou radost. S tím nápadem jsme přišli s kolegou Kovaříkem a jsem strašně ráda, že se toho Pepa Kocourek chopil s tak obrovským nasazením. Doslova obdivuji, jak naráz získal široký přehled lidí, kteří se ve světě designu pohybují, porozuměl problematice, získává firmy, srší z něho obrovské zapálení. Je pro tento projekt obrovským požehnáním. Neumím si představit, že by kdokoliv z minulých vedoucích Komunikační agentury dosáhl toho, čeho dosáhl on. V tomhle směru před ním opravdu smekám.

Toto by tedy byla otázka spíše na pana Kocourka, ale jakou vizi má ZDW?

Myslím si, že ideálním prvním krokem by bylo, aby si ZDW vybudoval stejně silné jméno, jako má třeba pražský Designblok. Druhým krokem by byla mezinárodnost. To už se výrazně daří v soutěži Talent designu, ale bylo by dobré, aby se to vztahovalo k celému projektu.

Máte za sebou už 8 let ve funkci děkanky. Kdyby byla možnost být zvolená potřetí, šla byste do toho znovu?

Už ne. Je na čase odejít, protože jsem tomu dala maximum a už jsem opravdu unavená. Je potřeba, aby přišel nový vítr, nové nápady, nový drive. Takže předám ráda.

Co Vám bude chybět a co naopak vůbec?

Co mi bude chybět? Já se obávám, že ve chvíli, kdy odsud odejdu, tak ztratím přímý kontakt s mnoha kolegy, se kterými jsem se z povahy funkce neustále potkávala a kteří pro mě byli inspirativní, motivovali mě, posunovali. Ve chvíli, kdy odejdu na Audiovizi, tak se svět zmenší. Ale i na to se těším.

Chybět mi nebude určitě administrativa. To je obrovský požírač času, který by se mohl využít pro mnohem smysluplnější věci.

Co se Vám za tu dobu podařilo změnit?

Akreditovali jsme doktorské řízení a dobře nám běží, akreditovali jsme habilitační a profesorské řízení. Založili jsme centrum kreativních průmyslů – UPPER, z čehož mám obrovskou radost, protože jsme o tom mluvili asi 5 let. Další pokrok vnímám v tom, že více spolupracujeme s různými firmami. Máme Zlín design week, Zlínský kreativní klastr… A všichni se spolu bavíme, komunikujeme.

Jak bude vypadat Váš pracovní život mimo děkanskou funkci?

Přeji si, abych už nemusela být v žádné funkci, abych zůstala jenom akademikem, abych se konečně mohla soustředit pouze na výuku, mít čas důsledně se připravit, v klidu konzultovat. Nebýt pořád v nějakém stresu a hysterii. Chci jenom učit, dobře učit. Další věc, na kterou se těším, je moje psaní.

Máte vystudovanou scenáristiku a za sebou už řadu děl. Třeba scénář k pohádce Dvanáct měsíčků. Jak se takový scénář tvoří?

Nejdůležitější je najít téma, napsat námět. Je fajn znát řemeslo, usnadňuje to práci. Při psaní mám ráda fázi, kdy přemýšlím, co je postava zač a hledám ve vazbě na ni motivy, které tvoří stavbu příběhu. U Dvanácti měsíčků to byla třeba Maruška, co jezdila na lyžích, v Trofeji byla hlavní hrdinka myslivec. Taková atypičnost generuje pro příběh nové příležitosti. Obtížné je přijít s něčím zcela novým, ale zase jsou to výzvy.

Na čem teď pracujete?

Nedávno jsem dokončila detektivní příběh pro děti, spolupracovala jsem na něm se svými kolegy Petrem Babincem a Liborem Nemeškalem. Jmenuje se to Slizký případ a psaní mě opravdu těšilo. Teď z toho vznikne knížka, kterou ilustrují absolventi Animace a já doufám, že se do budoucna podaří získat peníze na vývoj animovaného filmu, kterým to mělo být primárně.

V současné době s mojí kolegyní a doktorandkou chystáme dokumentární film o vizuální síle prenatálního ultrazvuku. Také mám rozepsané jedno téma, které se opírá o rodinnou paměť. Takže budu prodávat Zlín, jsem patriot. (smích)

Mohla byste shrnout, co nejdůležitějšího Vám těchto 8 let dalo?

Já jsem nikdy nechtěla dělat věci, které jsou spojené s organizací, ani učit jsem dokonce nechtěla. Frustrovalo mě to. Byla jsem introvertem, který chtěl zodpovídat jen sám za sebe a v ústraní psát. Ale nějak se to všechno sešlo a dostávala jsem se stále do vedoucích funkcí i k pedagogice. Takže snad můžu být spokojená, že jsem se v tom posunula. Zvládám vystupování na veřejnosti bez obrovských stresů, už nepředstupuji před studenty se sevřeným žaludkem, jak tomu bylo v počátcích.

Také jsem si uvědomila, jak je důležité, se na každou sebemenší akci připravit. Člověk se cítí mnohem silnější v kramflecích. Taky by se neměl zabývat tím, co o něm říkají ostatní, ale dělat práci zodpovědně, nejlíp, jak dokáže. I když – mě ještě pořád trápí, když mám negativní reflexi zvenčí. Ale i ta slouží jako zpětná vazba, která může posunout dál. Někdy.

A taky jsem si potvrdila, jak moc je důležité, jít občas do ticha, do klidu, třeba do lesa na procházku. Znovu se vrátit sama k sobě, k nějaké vnitřní harmonii, to je potřeba.

Je něco, co byste chtěla vzkázat kolegům, studentům, Zlínu?

Chtěla bych jim poděkovat. Poděkovat za to, že jsem těch 8 let mohla jít vedle nich. Jste-li v roli děkana, potřebujete kolem lidi, kteří s vámi do toho jdou. Když nejdou, tak je to o ničem a ničeho se nedosáhne. Ve chvíli, kdy je tým sehraný, má společné vize a cíle, je to bezvadné. A když se to přenese ještě na studenty, tak jsou výstupy mnohem konkrétnější, silnější, viditelnější. Naše vzájemná sounáležitost byla moc důležitá, díky ní se nám toho i spoustu podařilo. Z toho mám dobrý pocit.

My zase děkujeme Vám. Děkujeme za vše, co jste pro fakultu udělala, jak jste se vždy každému snažila vyhovět, děkujeme za to, že máme UPPER. Moc se těšíme se na zpracování Vašich nových scénářů!

Nikola Prášilová