Navrhla jsem nový design bot pro potřeby starého strojního vybavení továrny.
Eva Klabalová je návrhářka obuvi z České republiky. Na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně ukončila magisterský titul na ateliéru Design obuvi. Poté studovala Shoe Innovation Program v Nizozemsku. Jejím cílem je spojit design s technologií a vytvořit obuv udržitelné kvality. Současně omlazovat a znovu obléknout obuvnický průmysl na celém světě. Má více než deset let zkušeností z různých zemí v Evropě a Asii, což jí dává jedinečný pohled na aspekty obuvi, jako je podnikání, technologie, inovace a design. V rozhovoru nám prozradila jak se dostala k tomuto oboru, o své značce a čemu všemu se momentálně věnuje.
Jak ses dostala k designu obuvi, proč právě tento obor?
Od malička jsem chtěla být oděvní designérkou, a proto jsem si vybrala střední školu UMPRUM – Design oděvu v Uherském Hradišti. V poslední chvíli jsem ale své rozhodnutí změnila a přihlášku přepsala na obor Design obuvi. Uvědomila jsem si, že kůže je pro mě mnohem zajímavější materiál a je to pro mě větší výzva, v porovnání s textiliemi. Ukázalo se to jako skvělé rozhodnutí, jelikož se designu bot věnuji dodnes (od 15-ti let). Je to profese, kterou miluji a stala se mým koníčkem.
Kdy ses rozhodla tomuto oboru věnovat naplno? Co nebo kdo tě inspirovaly k založení vlastní značky?
Rozhodnutí věnovat se designu obuvi naplno přišlo postupně. Už na střední škole jsem věděla, že se chci o botách naučit co nejvíce. Po střední škole jsem nastoupila na ateliér Design obuvi na UTB a i když to bylo skvělé vzdělání, mým cílem bylo dostat se přímo do výroby. Proto jsem si v sedmnácti letech našla letní brigádu v jedné Zlínské továrně, která byla asi 5 minut od univerzity. Ve firmě jsem střídavě pracovala sedm let. V jednom období jsem vstávala ve čtyři hodiny ráno abych byla na půl šestou v práci v továrně, odkud jsem pak utíkala na osmou-devátou hodinu na přednášky na univerzitu. Bylo to náročné, ale stále jsem věděla, proč to dělám a co tím chci dokázat. Z této zkušenosti těžím doposud.
Vysoká škola mi nabídla jednu důležitou věc: výměnné pobyty a stáže Erasmus. První navštívená země byla Polsko. Nadchl mě odlišný přístup k designu a uvědomila jsme si, že se chci podívat ještě dál. Proto jsem si v případě druhého Erazmu vybrala nejvzdálenější a nejexotičtější zemi, kterou tehdy univerzita nabízela: Izrael – Jeruzalém. Bohužel odpověď z této školy nepřišla, ale byla jsem přijata ke studiu do Istanbulu v Turecku. Následovala pracovní stáž v designovém studiu v Lotyšsku. Využila jsem všechny výměnné pobyty, které jsem mohla. Ve čtvrtém ročníku už mi univerzita další pobyt nechtěla schválit, ale protože mám tvrdou hlavu, tak jsem na vlastní pěst poslala přihlášku znovu do Izraele. Tentokrát mi přišel dopis, že mě přijímají. Všechny papíry jsem si zařídila sama a na pohovor na studijním oddělení jsem přišla ze složkou vybavených dokumentů. Univerzita mě nakonec na další cestu pustila, nedostala jsem už ale finanční podporu. Musela jsem si najít v Jeruzalémě práci. O víkendech jsem pracovala jako servírka v cateringových agenturách na židovských svatbách, a k tomu uklízela byty ortodoxním židům.
Jak vznikla značka a název Cave footwear? A proč ses rozhodla jít sportovním volnočasovým stylem?
Všechno to začalo právě mým pobytem v Izraeli. Moje izraelská profesorka, mi navrhla možnost pracovat jako její asistentka na ateliéru. Tak se čas v Izraeli z jednoho semestru protáhl na rok a půl. V té době jsem si byla vědoma, že kvůli této nabídce možná nedokončím diplomovou práci. Univerzita mi ale vyšla vstříc a studium jsem na rok přerušila. Magisterské vzdělání v ČR jsem úspěšné dokončila o rok později a na doporučení profesorky jsem dostala stipendium na navazující studium v Holandsku. Toto studium se dělilo na tři tříměsíční cykly: 3 měsíce v Holandsku, 3 měsíce v Číně a 3 měsíce v Itálii.
V Číně jsem si naplno uvědomila nesmyslnost transportu surovin a produktů po světě. To že se spousta oblečení a bot dělá na druhém konci světa a pak se vozí do Evropy či Ameriky. Je to neekologické, neekonomické, neudržitelné… Módní průmysl funguje tak, že značky chrlí kolekce několikrát do roka, fast fashion řetězce dokonce naskladňují zboží 2 krát týdně. A když uvádíte do výroby nový design bot, je nutné vyrobit vysekávací nože pro každý díl boty, nová kopyta, formy na podešve, a právě tato před-výroba nás stojí až 4 krát více než výroba bot samotných. A to nemluvím o znečištění, které je s před-výrobou spojeno, protože vše je z kovu. No, a když chceme něco změnit, musíme začít u sebe. Po návratu z Holandska jsem začala přemýšlet co dál. Chtěla jsem vytvořit projekt na podporu obuvnického průmyslu ve Zlíně. Vrátila jsem se do továrny ve Zlíně, kterou jsem dobře znala a věděla jsem, že lidé zde jsou otevřeni inovacím. První týdny jsem jen pozorovala výrobu bot a snažila se najít moment v procesu výroby, který bych mohla zpracovat. Přemýšlet nad jiným způsobem navrhování mě donutilo několik faktorů.
Cílem se stalo použití starého strojírenského vybavení, použít jej jiným způsobem na výrobu nových bot. A tak vznikla značka Cave footwear. Navrhla jsem nový design bot pro potřeby konkrétního strojního vybavení továrny. Sportovní styl přišel s výrobním procesem, neboť se jednalo o továrnu vyrábějící tenisky. Dalším výsledkem tohoto projektu je recyklování nevyužité gumy (odpad) z předchozí výroby. Množství odpadu je limitováno, tím pádem je i každá bota vyrobena v limitovaném množství 100 párů. Míchání barevných gum zaručuje originalitu každé tenisky, technicky není možné, aby byly dva páry zcela identické.
Tenisky značky CAVE jsou tedy: udržitelné, vyrobené z recyklovaných materiálů – zcela lokálně, veganské, originální, vyrobené bez morální kocoviny. Název značky vznikl z mého jména Evka – Kave. Zároveň je anglické slovo Cave (v překladu jeskyně) prostor vytvořený přírodou, bez přímého vlivu člověka. Stejně jako já nemám přímý vliv na míchání barev v podrážkách tenisek Cave. Díky tomu je každá bota absolutním originálem.
Momentálně dochází k rebrandingu, při kterém se vracím k českému názvu KAVE. Pod tímto názvem budu zveřejněna už následující kolekce. Ta je zvláštní v tom, že podešve budou vyrobeny z kávového odpadu – lógru a přírodního kaučuku. Takže něco pro nás, milovníky kávy a upcyclingu.
Co říkáš na mainstream Made in China?
Do Číny jezdím poměrně často, proto jsem měla možnost dostat se do hodně výrobních továren. V ČR máme představu že to co je Made in China je špatné, nekvalitní. Není to úplné pravda. Samozřejmě najdou se tam i špatné továrny, na druhé straně je tam i mnoho kvalitních, které vlastní Američané nebo Italové. Ti si dávají záležet na kvalitě a spokojenosti svých pracovníků.
Kde se může běžný konzument dostat k těmto informacím? Jak poznat za jakých podmínek byla bota vyrobena?
Není to jednoduché, i když už nyní se některé velké módní řetězce snaží na svých stránkách uvádět informace, kde byly jejich produkty vyrobeny, popřípadě s kým spolupracují. Ale pravdivost těchto informací je diskutabilní. Úplně nejlepší je kupovat produkty lokálních značek, u kterým přesně víme, kde a za jakých podmínek vznikly.
Jak probíhá tvůj kreativní proces a kde se nejvíce inspiruješ?
Inspirace přichází v terénu. Nejsem typ designéra, který by nový nápad-design nejprve naskicoval. Já musím na začátku vidět reálné materiály a technologie, které mohu využít, a podle těchto aspektů navrhnout nové produkty. Designér musí znát technologii, podle které bude jeho produkt vyroben. Bez této znalosti se často stává, že je výroba prostě nemožná. Proto často chodím do továrny během výrobního procesu a ptám se jednotlivých pracovníků, zda je možné proces pro ně zjednodušit, zefektivnit. Pokud ano, design boty tomu přizpůsobím. Je pro mě důležité, abychom měli z výsledku radost všichni. Designérů, kteří přemýšlí stejně, je málo. Mnozí z nich nechodí do výroby, nezajímají se, kde a jak jejich produkt vzniká. Stejně jak se lidé nezamýšlejí nad tím, co se stane s botou, když se vyhodí, zda je možné ji recyklovat nebo ne.
Co nebo kdo tě nejvíc nabíjí energií?
Cestování. I když se jedná o pracovní cestu, snažím se v zahraničí vždy fungovat trochu i jako turista a poznat krajinu, nové lidi z jiných kultur. A na základě toho si vytvářet stále nové kontakty. Když se následně do zemí vracím tak se mám na koho obrátit, ať už s možností ubytování nebo v případech hledání prostor pro vlastní workshopy.
Kdo je pro tebe v ČR a v zahraničí designérských vzorem?
Nemám oblíbenou konkrétní osobu nebo značku. Snažím se ale mapovat a sledovat českou scénu, abych věděla, jaké projekty vznikají a těmi, které mě zaujmou se inspirovat nebo na ně třeba navázat.
Jak se chováš ty jako zákazník?
Když už jdu do nějakého módního řetězce, tak mám většinou jasnou představu o tom, co potřebuji a jdu rovnou za tím. Jinak nakupuji převážně jen v second-handech. Mám štěstí na super kousky dobrých značek, hledám většinou kvalitní materiály a mnoho věci si následně přešívám, upravuji.
Kromě své značky se věnuješ i jiným aktivitám, můžeš nám je trochu přiblížit?
Baví mě lidem plnit sny. Proto jsem začala organizovat obuvnické workshopy. Lidé jsou nadšení, když si za pár dní, pod mým dozorem, na workshopu vyrobí boty, ve kterých odejdou domů.
Taky jsem začala externě učit na UTB ateliérovou stáž. Chci své zkušenosti ze zahraničí dostat mezi studenty. Jak do mě mnoho lidí investovalo svůj čas, abych se naučila, co teď vím, tak i já se snažím znalosti a informace sdílet dál. Karma funguje, vrátí se vám to. Učit na univerzitě mě baví, mám volitelný předmět, kde chodí studenti, jejichž obor vážně zajímá a chtějí se o něm dozvědět více, stejně jako lidé na workshopech.
Který moment byl zlomový pro tvou kariéru?
Boty, které jsem vyrobila během stáže v Izraeli, objevil a publikoval ve svém časopise britský Vogue. Nejednalo se o placenou reklamu, což mě nesmírně potěšilo. Dalším zlomovým bodem bylo stipendium v Holandsku, které jsem jako jediná dostala já. Tehdy jsem si řekla, že asi něco ve mně je 🙂
Jak vzpomínáš na své studium na UTB?
Samotné studium bylo úžasné, ale hlavně mě obohatily výměnné pobyty, to je asi to nejlepší co mi univerzita dala. Dostat zpětnou vazbu nejen od lidí na univerzitě, ale i od lidí z úplné jiných zemí. Nemyslím si, že je dobré zůstat celé studium pouze pod jedním vyučujícím, je třeba si vyslechnout názory jiných lidí. Škola v Holandsku byla úplně jiná, zaměřena na maximální propojení vzdělávacího sektoru a průmyslu. Studenti tam ve výrobě pracovali neustále. Neříkám, že tato možnost na UTB není. Když chceš tak si své studium k tomu přizpůsobíš. Akorát v Nizozemsku je to pravidlem, podmínkou. Tam se nedá studium jen tak proplout, jak se to občas děje u nás.
Asociace:
Boty – Zlín
UTB – Vzděláni
Tomáš Baťa – Tradice
Radost – Smích
Příroda – Inspirace
Rodina – Zázemí
Recyklace – Správná cesta
